Nikam nespěchám,
jízda tramvají je pro mě
takřka výletním zážitkem.
Času dost.
Míjím oblíbenou věžičku
s krásnými věžními hodinami.
Jako obvykle koutkem oka kontroluji čas
a s hrůzou zjišťuji, že obrovský ciferník
se houpe na laně v rytmu udávaném
dvěma "hodináři".
Není čas.
Z tramvaje výjimečně vystupuji jako první.
"Běžím", "letím" těch pár set nekonečných
metrů zpět, fotoaparát připraven a zapnut.
Marně se snažím vybavit..Čas stoupal, nebo klesal?
Dobíhám,..instinktivně mačkám spoušť.
Času dost.
Žádné komentáře:
Okomentovat