Jak jsem čekal...

Přátelé na těch sociálních sítích, znáte to, mnohdy ani netušíte.

Domluvili jsme se s kolegou, když tedy občas vedeme řeči nevážné 

o fotografii amatérské, že by nebylo od věci osobní setkání.

Navrhl místo schůzky stanice metra Opatov v 16.30, že je to pro něj logisticky výhodné.

Chodím na schůzky včas, co pravím dříve než včas i s vědomím toho, že..

Varování první.

Ona ta logistika v současnosti v Evropě moc nefunguje.

Varování druhé. 

Kolega pojede do Prahy vlakem.

V tom směru leží převrácený vlak s benzénem.

Bydlím na Hradčanech, vylezl jsem na balkón a pohlédl z kopečka směrem na jih, 

tam někde je Opatov. Nikdy jsem tam nebyl, ale to zvládnu.

Tak tedy příjezd do stanice Opatov 15.54

No nic jenom se tak poohlédnu. Mám čas, tak si počkám.

Jsou tací co si najdou scénu a pak trpělivě čekají, až někdo udělá třeba stojku. Zasvěcení jistě tuší o kom je řeč, aniž bych jmenoval.

Mám čas, ale ne trpělivost.

Je 16.15 a pípne mi SMS : "budu mít 15 min zpoždění." Mám čas.

Konečně nejsem jediný, kdo tady čeká.

Jsem už archivní ročník. Netušil jsem, že i tam úřaduje inflace. Stávalo to bůra a teď pětku.

Tak čekání na stojku, nic pro mě, projdu se parkem a budu brát, co život dá.

Tak ještě jednou. Jsem archivní ročník a už vím, že je to za pětku.

Je 16.20 a pípne mi SMS : "budu mít zpoždění 20 min." Je mi to jasný, převrácený vlak.

Konečně nejsem jediný, kdo tady čeká.

Když už jsem tady kouknu jaké nabízí teplé svetry.

Je 17.10 i ten pes něco tuší, jdu na domluvenou parketu.

Tak konec dobrý. 

Díky za setkání Vlastimile.

Jo ještě jsem zapomněl zmínit, že jsem v tom parku do něčeho šlápl,

ale prý to přináší štěstí.